Mnoho míst má svou zakládací pověst. O Olomouci se minimálně od 16. století mluví jako o městu, které založil Caesar. Jednu z prvních zmínek o možném založení Olomouce nacházíme v díle renesančního polského heraldika Bartoloměje Paprockého z Hlohol – Zrcadlo Markrabství Moravského (Čtvrtá kniha).
V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím.
V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.
Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě. Tyto osady kupci znali a většina z nich také měla své pojmenování. Jedna z cest, vedoucích z jihu na sever, vedla také v blízkosti holého skalnatého hřbetu, sestávajícího ze tří návrší, vyčnívajících několik metrů nad povrch okolní krajiny. Návrší byla vzdálena jen kousek od mělkého brodu přes řeku Moravu, do níž se opodál vlévala řeka Bystřice. Okolí skalnatého hřbetu bylo bažinaté, protkané mnoha rameny řeky Moravy, ze kterých se voda při povodních rozlévala široko daleko. Přístup k brodu byl možný pouze po cestě, vedoucí mezi skalnatými návršími. A právě na nich a v jejich blízkosti sídlili lidé již v mladší době kamenné a od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů.
Do těchto míst se někdy v roce 57 před naším letopočtem dostala skupina římských vojáků, kteří na koních projeli úrodnou nížinou a řídkými lesy od Dunaje až sem. V jejich čele jel muž důstojného vzezření, oděný v nádherný šat, krytý bohatě tepaným brněním. Byl to slavný římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar, jenž zatoužil poznat země na sever od Dunaje. Sám zde byl poprvé, i když římské oddíly se do těchto krajů zatoulaly již dříve. Když se jezdci přiblížili ke skalnatému útesu, již z dálky slyšeli křik a lomoz. Proto Caesar vyslal dopředu své zvědy, aby zjistili, co se děje. Ti se však vzápětí vrátili a sdělili vojevůdci, že pod skálou se nachází malá osada, kde zrovna probíhá trh, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. I poručil Caesar vyjet na nejvyšší ze tří návrší, které se ze všech stran prudce svažovalo do okolní roviny. Odtud se mu naskytl krásný pohled na celé rovinaté okolí na severu lemované kopci. Všude převládaly lužní lesy, mezi nimiž se krčily malé kousky vyklučené a obdělané půdy se skromnými chatrčemi. Viděl, že téměř celé návrší obtékají říční ramena, a že po vybudování opevnění by se návrší stalo nedobytným. Poručil rozbít stany, nakrmit a napojit koně a na skále vybudovat příkopy a valy, zpevněné palisádou z ostrví. Vojensky upravené návrší bylo nazváno podle vzácného návštěvníka Julimons - Julimontium, z čehož se prý později vyvinulo jméno Olomouc. Vojenská stanice Římanů zde zůstala až do zániku římské říše a po jejich odchodu občas využili hotového opevnění místní obyvatelé.
Zdroj:
